Úvodní slovo

Jak začít, saprment. Mno, většina lidí, co mne zná tak nějak "od vidění", mne má spojeného zejména s fenoménem počítačových her. To je pravda - tento koníček (i když to vlastně hranice obyčejného hobby dávno překročilo a pojem "koníček" je až skoro pejorativní) naplňuje můj život opravdu vysokou měrou. Můj vytříbený vkus a jazýček na počítačové hry a koncepty se však projevuje i jinde. Ano, jde o jídlo a pití. A právě vaření je jedna z věcí, kterou dělám rád a na kterou jsem hrdý, že ji dělám tak, jak ji dělám. Nafoukanost stranou.

Asi tak před osmi lety jsem se odstěhoval od rodičů a začal vést samostatný život s tehdejší partnerkou. Narazil jsem hned na první problém. Tradiční rozdělení rolí v domácnosti se v našem případě nemohlo vyplatit ani morálně, ani prakticky. Její vize vaření spočívala v ohřívání polotovarů a vrcholem byly špagety se špenátem a česnekem. Nechci ji pomlouvat, vzhledem k jejímu rodinnému zázemí a také vzhledem k tomu, že to bylo i její první samostatné bydlení, nebylo moc jiných příležitostí, jak se naučit vařit. Variantu, že bychom si prakticky denně kupovali jídlo v hospodě či u číňanů bylo neúnosné jak finančně, tak chuťově.

U nás doma se vždycky vyvářelo dobře. Matka sbírala recepty od všech a mnoho z nich realizovala. Krom toho dovedla k naprosté dokonalosti řadu "rodinných receptů", takže věci jako bramborový salát, řízky, novoroční kapustnica nebo třeba vanilkové rohlíčky takřka nejsem schopen požít v jakékoliv jiné formě než v takové, v jaké to dělá máma. Ano ano, teď je vhodné poznamenat, že každý muž si hledá za partnerku podvědomě svou matku. Co se týče vaření, tak to u mne platí na sto procent. Naštěstí jsem se motal mámě často v kuchyni (a nemotal jsem se sám - motala se máma, táta, brácha... takže když jsem pak šel v osmnácti do učení, tequila byla jasná volba) a tak jsem pochytil mnoho grifů, jak vařit. Od té doby jsem krom změny partnerky také změnil rozdělení domácích prací. Já vždy vařím, o tom není diskuze.

Když má člověk dobrého učitele, motivaci a trochu toho talentu, vznikají mu na plotně opravdu dobré věci. Faktem ale zůstává, že nemám žádné kuchařské minimum, nemám peníze na nejdražší suroviny a dokonce mnohdy neznám správnou terminologii a mnohé postupy, které kuchaři považují za samozřejmé. Na druhou stranu - čistě pozorováním jsem zjistil, že vařím lépe, než většina mých přátel a známých, že raději koupím surovinu dražší než nevhodnou a že na mnohé kuchařské pravidla jsem přišel za pár let domácí praxe sám. Když to zkombinujete s mou přirozenou trpělivostí, dostanete obrázek člověka, pro kterého je vaření radost, v jistém smyslu i požitek a relaxace.

Nechci se tvářit, jako dokonalý pan kuchař, ale sebekriticky musím přiznat, že mám někdy trochu nos nahoře, když vidím, jaké blafy se vařívají nejen po hospodách, ale i po domácnostech. Ano, přiznávám, jsem vinen - jídlo a pití je pro mne v drtivé většině případů požitkem, málokdy vařím jenom proto, abych se nacpal. Takže nelituji koupě svíčkové Angus 1000 Kč / Kg, hojně kupuji vepřovou panenku a v zelenině či přílohách se nehodlám ošidit na kvalitě. Preferuji přístup "než koupit špatnou surovinu laciněji, raději žádnou a namažu si chleba". V jistém smyslu jsem tak trochu snob, uznávám, každopádně tento blog, jak vysvětlím níže, není moje egoistická projekce - určitě dělám mnoho základních chyb a omylů, že se profi kuchař musí pleskat do čela. Mnoho věcí, které zde budu popisovat, budou známým objevováním Ameriky a sdělování základních pouček - ale byli byste překvapeni, kolik lidí je nezná. Snad mých prohřešků nebude tolik.

Na druhou stranu - v rámci Prahy patřím jen do lehce nadprůměrné platové třídy a vzhledem k mým životním nákladům opravdu nepatřím mezi ty, kteří by za jídlo utráceli desítky tisíc měsíčně. Rozhodně nijak nepohrdám lidmi, kteří nerozeznají vepřovou pečeni od vepřové krkovice, když si chtějí doma jen ugrilovat kousek masa. Pohrdám ale těmi, co si koupí vepřovou panenku a pak ji dvě hodiny pečou v troubě, pochutnávajíce si, jak je šťavnatá. A naopak - nepohrdám lidmi, kteří v takovém případě řeknou "To jsem posral, je to přesušený". Samotnému se mi to dvakrát stalo - cenná zkušenost.

Na rozdíl od značného množství lidí jsem se naučil jídlo i pití ocenit. Nejsem someliér, ale poznám rozdíl mezi dobrým a výborným vínem. Stejně tak vím, že kupuji-li tohle maso, není to z rozmaru. Ale jak jsem psal výše - k dokonalosti šéfkuchařů mám pořád daleko, takže málo riskuji a můj gastronomický vývoj je tak pozvolnější a dlouhotrvalejší. Dále - na rozdíl od značného množství lidí mám chuť si s jídlem pohrát, připravit si ho a věnovat se mu. Uspěchaná doba, kdy čas potřebný k přípravě pokrmu "nesmí překročit 30 minut" si vybírá svou nepříjemnou daň i v tomto oboru. Ale není to jenom problém jednadvacátého století - už nástup komunismu, kdy začala feminizace pracovního procesu, se kuchyně v paneláku změnila v temnou kobku, kde není radno trávit mnoho času. Vůbec se nedivím, že mnoho lidí nechce vůbec vařit a raději se spokojí se stravou průměrnou, což si vynahradí jednou za čas v lepší restauraci. Naštěstí mne vaření baví.

Důvod založení blogu? Za těch osm let, co se učím vařit / vařím, mi prošlo rukama mnoho receptů, vylepšil jsem mnohé technologické postupy a zjistil, jakým směrem se vydat. Výsledkem tedy je mnoho chutných (a i několik nechutných) pokrmů, které jsme si se ženou oblíbili a mnohé z nich nepravidelně opakujeme, jelikož se jich nedokážeme nabažit. A to pozor - moje žena umí docela vařit, ale prostě jí to nebaví, nerada tím tráví čas, takže je to ve většině případů na mně. A vyhovuje mi to. Co je podstatné, že jsme za ten čas na mnoho dobrých receptů zapomněli nebo jsem znejistěl, jak se vlastně co dělá. Takže došlo k psaní receptů na papír. Následně došlo ke ztrátě papíru. Došlo tedy k lepení papírků na lednici. I ty opadaly. Takže jsem si řekl - hergot - budu si to psát na internet, kde to nejen neztratím, udržím si přehled a navíc si svým vytříbeným slohem zaznamenám případné potíže při zpracování, abych byl v dalším pokusu o uvaření téhož obeznámen s problematikou.

Takže - na tomto blogu budou v první řadě recepty na jídla, která se vaří u nás doma. Nebudou vždy zrovna originální - mnohé z nich jsem si našel na netu a když to dohledám, budu dávat odkazy na zdroj, kterým jsou další blogy o vaření (mezi mé oblíbené patří Šárčina škola vaření, Mlsná kočka, Zápisník pana Cuketky, Bistro Florentyna a El Souk). Je docela dobře možné, že sledováním právě zmíněných blogů se dostanete k mnohem lepším věcem, než budu psát já, což je v pořádku - já to fakt píšu hlavně pro nás, pro naše potěšení i potřebu - budu pokrmy nazývat převážně tak, jak je nazýváme doma. Určitě nevěnuji tolik času a kretivity do vaření, jako zmíněné blogy - musím taky někdy hrát a věnovat se rodině i nevařebně. Ale i tak je docela vysoká šance, že zde najdete nějaké novinky - mám na mysli zejména naše "tajné" rodinné recepty. To vše se budu snažit dokumentovat fotografií, ale hlavně laskavým popisem.

Dále se zde budou nepravidelně vyskytovat jakési "recenze" či komentáře k hospodám, restauracím nebo třeba k vínu. Do hospod chodím rád zejména na dobré pivo, ale i se rád nechám okouzlit jídlem. Logicky z toho vyplývá, že zde budu dělat neplacenou reklamu a to jak jednotlivým podnikům, tak třeba surovinám, ze kterých vařím. Je to nutné, ukázat prstem na konkrétní výrobek, abyste věděli mé doporučení, či alespoň v jakém stylu surovinu v obchodě vybrat. A pochopitelně - budu dělat někdy i negativní reklamu. Opakuji - nemám z toho žádný profit. Ale za flašku se můžeme dohodnout ;).

A jedna z posledních věcí, která se tady bude nepravidelně vyskytovat, jsou komentáře k různým gastronomickým událostem, postřehy a inspirace. Ano, patří mezi ně i komentáře ke kuchařským televizním show, které sice nejčastěji sleduji online, ale za to relativně pravidelně. Neodpustím si rýpanec do prodavače lyží, co se sere do kuchyně se svým vychlastaným kukučem a vyjadřováním klempíře, stejně tak si neodpustím ocitovat Zdeňka Pohlreicha, pokud plácne nějaké moudro, které mne inspirovalo (sudý počty nefungujou!), ale ať už Ital nebo kluk v akci - rád se na ně občas koukám a jsou pro mne také zdrojem mnohých postupů.

Forma blogu pak pro mne znamená, že se budu snažit psát zážitky čerstvé, "z minulého dne". Takže nečekejte, že to tady zahltím desítkami receptů, které jsem dělal za poslední měsíc. Ano, ta thajská polévka o víkendu byla kulervoucí, ale napíšu o ní až nyní, co jsem si založil tenhle blog. To samé arabské maso - nemám k tomu ani fotodokumentaci. Celkově si myslím, že počet článků na blogu bude poměrně vlažný, nečekejte nášup, jako v Deníku nespokojeného hráče, kde mám měsíčně 15-25 různě dlouhých příspěvků. Ale hojně komentujte, předaná zkušenost je potřeba, upozorněte mne na omyly a poraďte mi, jak být ještě lepší kuchař. Ono pohled na spokojeného strávníka - to je skoro tak dobré, jako pohled na protihráče, kterému jsem právě dal 10 hit combo v Tekkenovi.

Přeji příjemné čtení a snad i dobrou chuť!