Cheesecake

Měli jste někdy cheesecake? Já taky ne. Alespoň jsem o tom nevěděl. Každopádně jde o jeden z nejzajímavějších dezertů, co jsem kdy jedl. Hlavně proto, že se dá donekonečna modifikovat. Já jej jedl poprvé někde minulý týden, když mi jej přivezla kamarádka na ochutnání. Bohužel jsme se pak zbombili, takže jsem si nestihl napsat recept. Ale to nevadí - máme tady internet, takže si najdeme jiné recepty a zjistíme co a jak.

Tady ale padla kosa na kámen. Za á - receptů na cheesecake je víc, než spamu (lovely spam!). A za bé - nějaký ten inteligentně vypadající recept byl tak komplikovaný, že jsem se na to chtěl vyfláknout. No jako považte - kdo by se chtěl kvůli "blbému dortu" patlat s vodní lázní? To se mi zase nechtělo. Navíc se mnohé recepty od sebe často lišily i v tak zásadní věci, jako je popraskání povrchu dortu. Jedni radí šetrný postup, aby byl povrch co nejvíce hladký - druzí po babicovsku neváhají přispěchat s "řešením" - popraskaný povrch zakryje maremláda. No tak jak je to tedy?

Uvažoval jsem opačně - ta moje kamarádka určitě nepatří mezi ty kuchařinky, které by u pečení trávily celé hodiny. Takže jsem se vykašlal na internet a zavolal jí. K mému překvapení - sama to dělala podle receptu z internetu, který najdete zde. To vypadá opravdu jednoduše, tak jsem si řekl - než se pustím do nějakých kreací, zvládnout základy.

Co jsem po prvním (nutno říci úspěšném) experimentu zjistil? Tak za prvé - je strašlivě dobrý. Za druhé - je strašlivě tučný. Za třetí - ingredience nepatří mezi nejlevnější. Za čtvrté - příprava je neuvěřitelně rychlá. Za páté - chlazení konečného produktu je neuvěřitelně dlouhé. Za šesté - při pečení je nutné vychytat teplotu, kdy se sýr "nevaří", nesmí bublat. Pokud tyto poznámky nevzbuzují hrůzu, není nic jednoduššího, než začít péct "čízkejky". Akorát bod dva je trochu děsivý...

Dostupnost základních surovin je velice dobrá. Takže jsem koupil vaničku tvarohu (250 g), dva vanilkové Lipánky (2 x 80 g), pak Mascarpone (250 g), kozí sýr St. Piére (takové válečky po 100g - dvakrát), klasické máslové sušenky a Esíčka, strouhané oříšky (mám doma lískové, ale vlašské budou asi lepší), 4 vejce, trochu toho cukru krupice (cca 80 g) a másla - asi tak 100 g. Jelikož mi vyhovuje samotná chuť dortu a nechci si jej přislazovat, nedělal jsem vůbec nějaké sirupy navrch, podle mne je to zbytečné.

A teď pozor - toto množství je ideální, máte-li menší formu na dort - což je případ i zmíněné kamarádky, která tak udělala dort celkem vysoký. Moje forma s průměrem okolo 30 cm při zachování tohoto množství vytvořila dort poměrně nízky, ale to nevadí chuti. Čistě esteticky bych pro příště dávkování o polovinu zvýšil.


Připravím si formu. Jelikož budu vlévat prakticky tekutou směs, je nutné zajistit těsnění. Spodek formy jsem tedy zakryl dvěma vrstvami pečícího papíru, abych měl jistotu, že nic neuteče. Přesahy jsem odstříhl a tím je forma připravena.


Sušenky jsem namíchal 1:1 a rozdrtil je pěstí v hrnci na drobečky - celkem 150 g. Přidal jsem máslo a nechal to na plotýnce pěkně propéct. Už jsem si zapnul troubu na cca 160-180 stupňů. Do formy jsem dal vrstvu sušenkové směsi a pečlivě jsem ji rozetřel do okrajů. Zde jsem si poprvé uvědomil, že těch 150 g je možná málo na tak velkou plochu, ale nedbal jsem toho. Šoupnul jsem výsledek na deset minut do trouby.


Do druhého hrnce jsem naházel všechny ostatní suroviny. Šlehačem během chvilky uděláte hladkou, vláčnou a tekutou hmotu. Musí mít tu správnou konzistenci, homogenní hmota - takže jsem šlehal asi pět minut. Doporučuji v tento okamžik ochutnat, jestli je směs chuťově v pořádku. Od kozího sýra by měla být patrná lehká pikanterie, tvaroh dá dortu lehce nakyslou příchuť a cukru by mělo být akorát, aby nepřebil ostatní. Já jsem dodržel přesně výše uvedené množství a s výsledkem jsem velice spokojený - možná přidám příště více toho kozího sýra - tak pikantní chuť mě dostává na kolena.


Po deseti minutách pečení sušenkového podkladu vyjmu formu z trouby. Tu nezapomenu ztlumit na 130-120 stupňů - což je velice důležité. Rozšlehanou směs naliju na sušenkový základ. Když to leju pomalu, tak se to rovnoměrně rozloží a nic není třeba rovnat. Ta tekutost mne nejprve trochu zarazila, ale je to tak v pořádku.


No a nyní simsalabim do trouby s tím! Proces pečení jsem sledoval bedlivě skrz okénko trouby a došel jsem k tomu, že asi po dvaceti minutách je možné pozorovat pokusy o bublání. To jsem na chvíli otevřel dvířka a ztlumil o nějakých 10 stupňů. Bylo to 25 minut, když jsem troubu vypnul a pootevřel dvířka. Aby sýr nedostal teplotní šok, je dobré chladit co nejpomaleji. Asi tak za hodinu měl dort již pokojovou teplotu a dal se vložit do lednice. Tam je dobré ho nechat přes noc - minimálně! Po vychlazení je hezky vidět, jak se dort odlepil od stěny - podle toho se asi dá poznat, že je proces chladutí / tuhnutí hotov. V mém případě to byly dokonce dva dny, protože jsem s dortem čekal na narozeniny dobré známé. Bylo to k nevydržení!


Povedlo se to. Šmankote - to se to povedlo! Nemohu se dočkat, až budu dělat citronovou variantu!

Tahle fotka je focená na návštěvě, takže jsem neměl ty světelné podmínky, ani čas si to v klidu nafotit. Budete mi muset věřit, že je to prostě parádně vychlazené, tuhé a krájitelné ;).

Rizoto

Díky školním jídelnám je docela možné, že vysoké procento českého národa má z tohoto pokrmu strach, či dokonce k němu cítí odpor. Nepatřím do této skupiny, ale přesto tomu naprosto rozumím. Divně vařená rýže a k tomu kousek něčeho na chuť - to není představa vydatného a chutného jídla. Naštěstí se u nás doma rýže dělala dost a tak byla jen otázka času, než člověk přijde na to, jak je příprava rizota jednoduchá a zatraceně dobrá.


Základní pilíře přípravy rýže a i rizota jsou tři. Za á tlustostěnný hrnec nebo v mém případě tlustostěnná titanová pánev. Za bé kulatozrnná rýže s vysokým obsahem škrobu. Kupuji běžně dostupnou Lagris, je na svou cenu velice dobrý. Za cé rizoto se vaří se víně a ve vývaru. Cokoliv uděláte pak je už jedno. Udělali jste rizoto.

Variant rizota je mnoho. Jedním z dobrých zvyků je přidávat do rýže po uvaření nastrouhaný sýr, aby se do rýže dostala vláčnost. Ne vždy je to ale záruka úspěchu, třeba u rybího rizota se sýr nedoporučuje. Každopádně přídavek může být jakýkoliv, doporočil bych jenom chutě zbytečně nepřeplácávat. Rýže získá díky vínu a vývaru vlastní typickou chuť, takže přidávám obvykle jen kousek zeleniny a občas maso. To ale není vždy potřeba, čili při pozvání vegetariánských přátel se mohu pochlubit svou přípravou. A ještě dodám, že rizoto může fungovat i jen jako příloha, takže chcete-li k nějakému dobrému masičku neobyčejnou rýži, je toto dobrý nápad, jak se vyšvihnout.

Co potřebuji? Takže krom kulatozrnné rýže:
Dvě střední cibule.
Olivový olej.
Tvrdší sýr typu parmazán. Ten je dost drahý a navíc ne v každém obchodě mají parmazán dobrý. Velice doporučuji českou značku Gran Moravia s více než přijatelnou cenou a slušnou chutí. Někdy dělám "podfuk", že do rizota dám sýr typu gouda a parmazánem pouze bohatě ozdobím až na talíři. Určitě NE český eidam!
Zeleninku - rád dávám kukuřici a zelené fazolky. Teď jsem neshnal čerstvé, takže z mrazáku.
Maso - vepřová pečeně chutná moc dobře a není zas tak drahá - lepší je panenka samozřejmě.
Bílé suché víno - nemusí být drahé, ale rozhodně se nespoléhejte na to, že do vaření stačí lacinej krabicák. Ten dokáže kyselostí dokonale zabít celé jídlo.


Cibule je základ státu. Klidně větší množství nakrájím na větší kousky a dám restovat do pánve na olivový olej. Toho dám klidně kapku více. Jakmile cibule zesklovatí, přídám rýži. Jelikož jsem se snažil udělat větší porci, která spolehlivě nakrmí 6-8 lidí, dal jsem tři skleničky rýže (sklenička má cca 200 ml).

Rýže je trochu osmažená a dobře promíchaná s olejem i cibulkou. Čas přidat tekutinu.

Smíchám cibuli s rýží a snažím se, aby všechna zrnka byla obalená olejem. Rýže se trochu osmahne, je to žádoucí efekt. Ale zase je zbytečné to přepalovat. Nezapomenu osolit, ale není potřeba to přehánět, protože slanost dostane do rýže později přimíchaný sýr. Jakmile se mi zdá rýže připravená, přídám víno.


Tady začíná jediná nejistá alchymie. Stará dobrá poučka praví, že rýže a tekutina mají být v poměru 1:2 - a mnohokrát se mi to osvědčilo. Dávat ale nyní šest sklenic vína také není úplně ono - víno je mnohdy moc výrazné. Dělám to tedy přibližně tak, že přidám 3 skleničky vína a pak 2 skleničky vývaru nebo prostě vody (ano, 3 skleničky vána a jenom 2 vody - to stačí, je to tedy skoro dvojnásobek rýže). Vodu zejména v případě, že dělám vegetariánskou variantu, ale i když nemám vývar, tak dám o něco více vína a doplním vodou. Důkladně promíchám, přivedu k varu, přiklopím a ztlumím plamen na polovinu i méně - rýže bude pobublávat, ale měla by se spíše dusit. Během procesu vaření rýže víko pánve nesejmu - spíše občas pánví potřesu, ale ani to není nutné, je-li plamen na minimu. Až teprve v závěru přípravy pracuji s otevřenou pánví. Voda se vsákne, není třeba mít strach. Cibule vyplave na povrch, ale tu pak zamícháme, až bude rýže hotová.



Vepřovou pečeni si nakrájím na menší kostičky a dám restovat na druhou pánev - s kapkou olivového oleje. Většinou není důvod solit, o to se postará rýže. Když je maso hotové, přidám na tu samou pánev (mraženou) zeleninu a restuju dál. Mezitím si nastrouhám veškerý sýr, v tomto případě gouda asi čtvrt kila - větší půlku použijeme pak do samotné rýže.

Rýže je již skoro hotová - promíchám, přiklopím a nechám ještě pět minut dusit.

Smíchání všech těch dobrot dohromady.

Při tomto časování by mělo uplynout asi tak dvacet minut, kdy je rýže napohled nasáknutá. To už pánev otevřu a rýži ochutnám. Když se bojím výsledku, ochutnám rýži raději o pět minut dříve. Nesmí být rozvařená, musí klást zubům při stisku maloučko odpor. Plamen je pořád spíše na minimu, aby se rýže nepřipalovala. V tento okamžik již promíchám rýži s cibulkou.


Poslední krok je snadný - smíchat všechny ingredince do pánve, přidat sýr a pořádně promíchat. Servíruji na talíř, raději menší porce, ať si lidé přidají, je to stejně dost syté. Posypu zbytkem nastrouhaného sýra a přidám kus parmazánu na ozdobu i chuť. Většina lidí se po tomto rizotu může utlouct a co musím říct, tak v běžné pizzerii v Praze jsem nejedl ani vzdáleně podobně dobré rizoto. Jedině v itálii bych řekl, že najdeme lepší. Takhle to dělám teda já.

Ratatouille

Jak jsem se dostal k Ratatouille? Poprvé jsem ji zkoušel dělat asi před půl rokem a to jednak proto, že jsme měli návštěvu - vegetariány a jednak kvůli známému animovanému filmu. Co jako sakra může být na takovém jiném leču? Nechápal jsem a tak jsem to chtěl vyzkoušet.

První pokusy nedopadly moc slavně. Takže jsem se ponořil do hloubi internetu a našel vynikající postup na Šárčině škole vaření. Zde je nutné podotknout, že jestli někde pochopíte poučku "Ignorace zdánlivě bezvýznameného detailu v receptu může vést ke gastronomické katastrofě", tak je to právě u Ratatouille. Jídlo tak snadné a přitom se dá tak snadno zkurvit.

Základem je zelenina, která není v zimě moc dostupná, ale náhodou jsem se dostal k levným a pěkným lilkům a cuketám, tak jsem neodolal.

Jeden střední lilek, dvě menší cukety, dvě tři papriky (preferuji červené, ale není špatné to mixovat se žlutou i zelenou), dvě tři větší cibule, pět stroužků česneku (i víc) a asi tak dvě tři velká rajčata. K tomu bude potřeba sůl, pepř, tymián - ale klidně i další koření.

Jak jsem pochopil, tak Ratatouille je o tom, že jednotlivá zelenina na talíři je vlastně křupavá, ale přitom "udělaná" a společně tvoří neopakovatelnou harmonii chuti (fakt se to nedá popsat! Já třeba zelenině neholduji, ale tohle musí zaujmout i toho největšího odpůrce pojídání zeleniny!). Ovšem pozor - je stovka postupů, jak udělat "jedinou správnou Ratatouille". Držme se toho, že jediný opravdu špatný postup pochází od mistra Babici (citát) - uděláte-li to jakkoliv jinak, uděláte to dobře. Moje varianta je níže.

Lilek nechám vypotit nejméně půl hodiny v sítku. Solí moc nešetřím - ale ta se pak setře ubrouskem.

První jde na řadu lilek. Nakrájím ho na větší kousky, ty pak z obou stran pečlivě posolím a nechám v nějakém sítku nejméně půl hodiny odstát. Tento proces "pocení" vyloučí z lilku hořkou šťávu, která při nedostatečném vypocení dokáže podělat chuť ostatních ingrediencí. Nepodcenit tohleto! Raději vypotit déle - i když bacha, aby to zase nezčernalo! Kousky lilku pak osuším papírovou utěrkou a i lehce zmáčknu, abych se zbavil co nejvíce nežádoucí hořké šťávy.

Cibule je základ státu.

Mezitím jsem si nahrubo nakrájel cibuli, cuketu, papriky a najemno česnek. Trik u Ratatouille spočívá v tom, že každá zelenina vyžaduje trochu jinou délku přípravy, aby byla křupavá, ale i uzdělaná. Na Šárčině škole vaření je popsán poměrně exaktní postup, v jakém pořadí dávat věci do hrnce. Jelikož to ale nám úplně v malíku a jak jsem psal výše - první pokusy o Ratatouille dopadly neslavně, poučil jsem se z jiného receptu a veškerou zeleninu dělám zvlášť. Opečené kousky pak dám do pánve s poklicí, aby nevystydla - ono je to celkem rychlé. Rozvařit několik druhů zeleniny naráz není smyslem přípravy.

Možná jsem mohl nakrájet kousky trochu menší, ale do pusy se to vešlo v pohodě ;).

Takže - na pánev dám trochu olivového oleje a začnu cibulí. Chvíli ji opékám ze všech stran a šup s ní pod poklici. Doleju olej a dám papriku - ta se dělá o něco déle, než cibule. Když už je skoro hotová - šup s ní pod poklici. Doleju olej a cuketa - tady dělám takovej trik, že během pečení lehce cuketu popráším hladkou moukou přes sítko - ono to získá pěknou krustičku. A nakonec lilek - nezapomenout zase přidat kapku oleje a restuju poprášené troškou (!) mouky. Když se dá mouky moc, tak se připaluje a to je na pytel. Má fakt vzniknout takovej opečenej pěknej povrch.

Promíchaná směs zeleniny i s rajčaty. Takto to vypadá před vložením do trouby.

No a na závěr rajčata. Ty spařím, oloupu a nakrájím na malé kousky. Teď v zimě ale není od věci použít i rajčata v plechovce, v rajčatové sezoně je lepší ale použít čerstvá. Jak mám v pánvi všechnu tu chutnou zeleninu, tak přidám právě rajčata, nakrájený česnek (nešetřit!), tymián a řádně promíchám. Celé to hodím do trouby na 180° a nechám propéct tak dlouho, aby se odpařila případná voda. Na závěr to celé pokryji ještě nějakým sýrem, lepší je nějaký pikantnější, ale hodí se mi k tomu i mozzarella.

A po vyjmutí - no voní to skvěle, chutná to skvěle, co řešit?

Výsledek je naprosto boží! Údajně se dá Ratatouille použít i jako náplň do slaných koláčů nebo příloha k masu - je to možné - ale celou tuhle pánev zbaštíme dřív, než se bude dát s experimentováním pokračovat. No ale jednou přijde den!

Ratatouille není pokrm, který má vysloveně vábný vzhled. Snažit se jej nějak elegantně naservírovat na talíř je skoro nemožné, tvar to nedrží a vypadá to divně. Ale ta chuť - to je něco! Velice doporučuji nějaké bílé pečivo a bílé víno, to se pak můžeme všichni utlouct.

Pilsner Unique Pub - Plzeň

Nebyla to náhoda, že jsem se objevil v této hospodě, už dlouho jsem po tomto zážitku toužil. Konkrétně jsem byl v sekci "Plzeň 2", kde jsem pár hodin strávil. A věru - nebylo to špatné!


Můj hlavní zájem je samozřejmě pivo a možnost točit si vlastní půllitry přímo na stole. To je naprostá paráda. Má to hned několik výhod - nečekáte na obsluhu, regulujete svou společenskou unavenost tím, že nedosáhnete na pípu (takové to pokřikování na výčepáka "dám si ještě jedno" nehrozí) a pokud udržíte v hlavě "svoje číslo", tak se dá celkem dobře odhalit, kdo jen machruje, že měl deset piv.


Navíc tanková Plzeň patří mezi mé nejoblíbenější běžně dostupná piva, která se dá pít bez ohledu na zdravotní stav kdykoli. Takže jsem si tam nakliknul svoje číslo a litříky utěšeně přibývaly. V mém případě byl problém tempo - vidina pivního kohoutu je motivace "lejt jedno za druhým", ale stačilo se trochu krotit, aby se večer nezvrhnul.

Bez zajímavosti není fakt, že na plátně projektoru neustále vidíte, u kterého stolu se vypilo kolik piv. A to nejen v rámci jedné hospody - vidíme všechny hospody řetězce PUB v celé republice. A tak mají soutěživí duchové čeští motivaci se upípjet k smrti. I když jsme nebyli na závodech a pivo nás pilo jen polovina účastníků zájezdu, člověk neustále po očku sledoval, na kolikátém místě je. Drželi jsme se statečně.

V Plzni by chtěl žít každý!

Pivo bylo tedy podle očekávání na jedničku, ale zatoužil jsem také ochutnati nějakou místní specialitu. Byl mi doporučen "Pub burger" za solidních 119 Kč i s přílohou, takže jsem do toho šel v sýrové variantě. Maso bylo udělané velice dobře, ale houska byla divná, omáčky málo, takže jídlo působilo suše. Nezachránilo to ani pár plátků zeleniny ba dokonce ani sýr, který byl evidentně z "pytlíku". Nebyl jsem vysloveně zklamán, tato hospoda slouží k jiným účelům, než k zážitkové gastronomii, ale vysloveně průměr jsem nečekal.

Obsluha příjemná, ceny adekvátní, prostory nekuřácké, k dispozici fotbálek a šipky, společenské vyžití zajištěno. Hlavní je ale v tomto případě pivo a atmosféra. Obojí je skvostné a dávám proto 8/10.

Arabské maso

Hned z kraje musím vysvětlit, proč tomuto pokrmu říkám tak, jak mu říkám. Můj kamarád Martin hodně cestoval po blízkém východě a i jinde - no a jestli je na něm poznat jeho láska k dálavám, je to nejlépe vidět na jídle. Nebojí se používat věci, které v obchodě přehlížíme a to co se u nich servíruje je vždy zajímavé a velice chutné.

Přibližně před rokem jsem byl pozván k sestře na "Arabskou noc". Večírek, kdy se strašně přežereme a tak. Byl jsem zrovna ale dlouho v práci, neměl jsem moc možností něco vymýšlet a tak jsem na poslední chvíli volal Martinovi, jaký by to recept mi doporučil, abych jej mohl vydávat za arabský. Poradil mi jednoduchý recept, kde suroviny jsem koupil v nejbližším krámě a slavil jsem s ním na arabském večírku úspěch. Odtud tedy "arabské maso", i když to nemá s arábií asi nic společného.

Konzistence pokrmu má několik výhod. Jednak - není k tomu potřeba prakticky žádná příloha. Chuť celého pokrmu je naprosto úžasná a pro většinu lidí nová, zajímavá. A taky jde o jeden z nejjednodušších a zároveň nejlevnějších a nejrychlejších receptů, které se navíc dají i po nějakou dobu skladovat v lednici a rychle je dodělat. V zásadě to připomíná falafel, ale hlavní surovinou je maso.


Čtyři lidi se přecpou z tohoto dávkování:
Půl kila hovězího mletého - mám rozbitej mlýnek, takže musím potupně kupovat, majitelé elektrických mají výhodu a umelou si masíčko dle chuti.
Kuskus - dávám asi tak polovinu balení, takže asi tak 150 gramů tuším. Někdy ještě maličko přisypu - viz dále.
Hřebíček - umlít malou hrstičku hřebíčku, já to pořádně překrájím nožem.
Mandle - dají se koupit i nasekané - já si je rád pořádně překrájím nožem - takovou větší hrst, klidně více.
Cibuli jednu velkou, mletou skořici.
Několik stroužků česneku a jogurt na omáčku.


Postup je jednoduchý. Dobře namletý hřebíček, kuskus, mleté maso, nasekané madle dám do mísy (v mém případě titanové pánve) a pořádně promísím. Musí vzniknout takové těsto s rovnoměrným rozšířením kuskusu v hmotě. Pokud se mi zdá, že je pořád moc masa, tak přisypu trochu kuskusu. Není účel udělat maso a kuskus v poměru 1:1, ale aby to získalo žádanou sytost, musí být na povrchu hmoty kuskus hodně vidět. Stejně tak - pokud nevoní hřebíček již při tomto mísení, je dobré nějaký přidat. Rovněž přidám sůl, ovšem já s ní šetřím - přidat se dá kdykoli a hlavně bude slaná jogurtová omáčka, tak opatrně.


S masem se nyní dají dělat psí kusy. Zkoušel jsem ho dělat v grilovací pánvi naplacato, ale poslední dobou se mi osvědčilo těsto rozdělit na čtyři kusy a udělat takové koule. Masa je tam 125 gramů, což je společně s kuskusem příjemná porce, která zasytí. Každopádně - v tento okamžik je dobré maso, které nesníme, schovat do lednice, jeden dva dny to asi vydrží (ověřeno).

Koule masa podliju trochou vody a dám péct do trouby. Vypékající se šťáva se vsákne do kuskusu, unikne leda jen trochu tuku. Při těch 180° je maso upečené celkem rychle, asi tak dvacet až třicet minut maximálně. Na povrchu vznikne tvrdší kůrka, ale uvnitř je to propečené a měkké. Hotová koule je trochu sušší (záleží na masu i prosolení) a proto si uděláme stranou jogurt s česnekem.

Dříve, než se do toho pustíme, osmahneme si na pánvi nahrubo nakrájenou cibuli. Když je už hotová, poprášíme ji skořicí. Zde ještě podotknu, že v původním receptu se takto připravená cibule přimíchala do masového těsta a peklo se to jako celek. Osvědčilo se mi to ale dělat zvlášť.


Nevím, jak kdo miluje česnek, ale my ho doma zbožňujeme. Na malý kelímek jogurtu dávám 3-4 stroužky, které tam namačkám a přidám docela dost soli. Mám raději, když je maso okořeněno hřebíčkem a teprve dle množství jogurtové omáčky si reguluji další příchuť. Navíc - skořicová cibulka chutná taky skvěle i s tím jogurtem, tak to tak servíruji.


Mnozí mají tendenci k jídlu přikusovat chléb - ono to opticky vypadá opravdu trochu chudě. Ale zaručuji, že je to dost syté, takže bych přidal maximálně tak čerstvou zeleninu.

Thajská polévka

Asi tak před rokem jsem byl na návštěvě u známých, kteří se přímo vyžívají v exotických pokrmech, neboť hlava rodiny hodně cestovala a má něco navařeno. Suroviny, jako nakládaný kaktus, nejrůznější koření nebo pálivé pasty jsou u nich vítaným doplněním tabule. Když jsem pak viděl, jak dělal omáčku za pomoci kokosového krému, řekl jsem si, že bych také mohl něco takového zkusit. Po chvíli Googlení jsem našel tento recept na Florentyně, který se od té doby stal pravidelnou součástní našich obědů i večeří. A jelikož jde o polévku, které se nejde přejíst, bude to pěkný "první recept" i pro tento blog.

Co asi tak budeme potřebovat?

Kuřecí vývar: kus kuřete s kostí, mrkev, petržel, cibule, celer, sůl, pepř.
Polévka: kus krůtího nebo kuřecího prsa, kokosový krém, lžička chili pasty, kari, pórek, vlasové nudle, rajčata (docela dobré se dělají i loupaná či krájená v plechovce - v zimě je to dobrá alternativa).

Plechovka rajčat a plechovka kokosového krému na jeden hrnec stačí. Momentálně jsem nesehnal jiné balení toho krému, tak jsem vzal raději tři malé.

Základem je kuřecí vývar. Na Žižkově jsem kupoval v řeznictví kuřecí skelety, ale kdekoliv se dají koupit nějaké kusy kuřete i s kostí, které jsou na vývar vhodné. Obvykle kupuji nějaké to stehýnko a pak pár křidýlek. Není od věci velké kusy zbavit kůže před vařením, polévka se mi pak zdá méně tučná, ale obvykle to nikomu nevadí. Dále k vývaru použiji půlku celeru, jednu dvě petrželky, jednu dvě mrkve a jednu větší cibuli. Okrouhanou zeleninu dávám do hrnce celou nebo překrojenou na půl, aby se to tam hezky vešlo. Je možné i zeleninu nakrájet a v polévce ji nechat, ale v případě celeru a petržele to není nejlepší nápad. Obvykle tedy zeleninu nenechávám ve finálním produktu, proto ji tam dávám celou, aby se dala snadno vyjmout. Trochu soli a pepře a po vložení do studené vody dovedu k varu a nechám to nejméně hodinu vařit na mírném plameni. Vařit klidně co nejdéle, maso musí od kostí odpadat, výhodou je papiňák. Pro ty co nevědí - maso do studené vody je na vývar, do horké vody je to na maso.

Vody dávám skoro plný hrnec - hodně se jí vyvaří. Taky je vidět, že jsem vodu přidal až po zelenině a masu, tak mám jistotu, že se mi tam vejdou další přísady.

Samotnou takzvanou thajskou polévku, která má s thajskem společnou tak leda chilli (a to ještě kecám), považuji za rychlý recept - když už máte hotový vývar. Sám se snažím dělat vývary co nejčastěji, protože mají univerzální použití a promění mnoho běžných jídel v lahůdku. Zatím jsem ale nevyřešil problémy se skladováním a tak dělám vývary na jedno použití - ale do budoucna bych chtěl mít zásobu.

Vyjmuté maso a zelenina. Konkrétně mrkev by se dala nakrájet a v polévce klidně nechat, není to špatné, ale nedělám to často.

Před dokončením vývaru si nakrájím si krůtí či kuřecí prso na menší kousky a osmahnu to na trošce oleje. Když je to hotové, popráším lehce kari. Nedávat kari dřív - když se dlouho smaží, tak zhořkne a kazí to chuť na nepoživatelnou.

Masa přídávám podle toho, kolik masa mi zbylo z obraných kuřecích kostí. Obvykle tak čtvrt kila. Tohle je už hotové, poprášené trochou kari. Pokud je polévka čerstvá, kari se i v lázni na mase udrží a doplňuje zajímavě chuť.

Když je vývar hotový, vyjmu veškerý obsah a maso oberu o kůži, kosti a chrupavky. Větší kousky masa ještě překrojím nebo prostě rukou natrhám. Přichází čas na druhou část práce.

Do hrnce dám obrané maso, kokosový krém, čajovou lžičku chilli pasty (raději méně, když nemáte odhad!), osmahnuté kousky masa s kari, nakrájená rajčata a hrst vlasových nudlí - s těmi také opatrně, aby neudělaly z polévky kaši. Krátce pár minut povařím. Polévka by měla mít hustou konzistenci, ale to ve smyslu pevných přísad - samotná polévka je pořád tekutá.

Po přídání kokosového mléka a rajčat to vypadá asi takto, voní to parádně!

Po naservírování na talíř to ještě ozdobím nadrobno nakrájeným pórkem. Polévka je velice vydatná a s kouskem chleba dokáže nahradit hlavních chod. Zejména v zimě je žádoucí, perfektně zahřívá. Jeden dva talíře thajské polévky zasytí na půl dne jistě. A je dobrá i jako předkrm na párty, vydržíte pak více vínka ;).

Výsledná konzistence - hutná!

Úvodní slovo

Jak začít, saprment. Mno, většina lidí, co mne zná tak nějak "od vidění", mne má spojeného zejména s fenoménem počítačových her. To je pravda - tento koníček (i když to vlastně hranice obyčejného hobby dávno překročilo a pojem "koníček" je až skoro pejorativní) naplňuje můj život opravdu vysokou měrou. Můj vytříbený vkus a jazýček na počítačové hry a koncepty se však projevuje i jinde. Ano, jde o jídlo a pití. A právě vaření je jedna z věcí, kterou dělám rád a na kterou jsem hrdý, že ji dělám tak, jak ji dělám. Nafoukanost stranou.

Asi tak před osmi lety jsem se odstěhoval od rodičů a začal vést samostatný život s tehdejší partnerkou. Narazil jsem hned na první problém. Tradiční rozdělení rolí v domácnosti se v našem případě nemohlo vyplatit ani morálně, ani prakticky. Její vize vaření spočívala v ohřívání polotovarů a vrcholem byly špagety se špenátem a česnekem. Nechci ji pomlouvat, vzhledem k jejímu rodinnému zázemí a také vzhledem k tomu, že to bylo i její první samostatné bydlení, nebylo moc jiných příležitostí, jak se naučit vařit. Variantu, že bychom si prakticky denně kupovali jídlo v hospodě či u číňanů bylo neúnosné jak finančně, tak chuťově.

U nás doma se vždycky vyvářelo dobře. Matka sbírala recepty od všech a mnoho z nich realizovala. Krom toho dovedla k naprosté dokonalosti řadu "rodinných receptů", takže věci jako bramborový salát, řízky, novoroční kapustnica nebo třeba vanilkové rohlíčky takřka nejsem schopen požít v jakékoliv jiné formě než v takové, v jaké to dělá máma. Ano ano, teď je vhodné poznamenat, že každý muž si hledá za partnerku podvědomě svou matku. Co se týče vaření, tak to u mne platí na sto procent. Naštěstí jsem se motal mámě často v kuchyni (a nemotal jsem se sám - motala se máma, táta, brácha... takže když jsem pak šel v osmnácti do učení, tequila byla jasná volba) a tak jsem pochytil mnoho grifů, jak vařit. Od té doby jsem krom změny partnerky také změnil rozdělení domácích prací. Já vždy vařím, o tom není diskuze.

Když má člověk dobrého učitele, motivaci a trochu toho talentu, vznikají mu na plotně opravdu dobré věci. Faktem ale zůstává, že nemám žádné kuchařské minimum, nemám peníze na nejdražší suroviny a dokonce mnohdy neznám správnou terminologii a mnohé postupy, které kuchaři považují za samozřejmé. Na druhou stranu - čistě pozorováním jsem zjistil, že vařím lépe, než většina mých přátel a známých, že raději koupím surovinu dražší než nevhodnou a že na mnohé kuchařské pravidla jsem přišel za pár let domácí praxe sám. Když to zkombinujete s mou přirozenou trpělivostí, dostanete obrázek člověka, pro kterého je vaření radost, v jistém smyslu i požitek a relaxace.

Nechci se tvářit, jako dokonalý pan kuchař, ale sebekriticky musím přiznat, že mám někdy trochu nos nahoře, když vidím, jaké blafy se vařívají nejen po hospodách, ale i po domácnostech. Ano, přiznávám, jsem vinen - jídlo a pití je pro mne v drtivé většině případů požitkem, málokdy vařím jenom proto, abych se nacpal. Takže nelituji koupě svíčkové Angus 1000 Kč / Kg, hojně kupuji vepřovou panenku a v zelenině či přílohách se nehodlám ošidit na kvalitě. Preferuji přístup "než koupit špatnou surovinu laciněji, raději žádnou a namažu si chleba". V jistém smyslu jsem tak trochu snob, uznávám, každopádně tento blog, jak vysvětlím níže, není moje egoistická projekce - určitě dělám mnoho základních chyb a omylů, že se profi kuchař musí pleskat do čela. Mnoho věcí, které zde budu popisovat, budou známým objevováním Ameriky a sdělování základních pouček - ale byli byste překvapeni, kolik lidí je nezná. Snad mých prohřešků nebude tolik.

Na druhou stranu - v rámci Prahy patřím jen do lehce nadprůměrné platové třídy a vzhledem k mým životním nákladům opravdu nepatřím mezi ty, kteří by za jídlo utráceli desítky tisíc měsíčně. Rozhodně nijak nepohrdám lidmi, kteří nerozeznají vepřovou pečeni od vepřové krkovice, když si chtějí doma jen ugrilovat kousek masa. Pohrdám ale těmi, co si koupí vepřovou panenku a pak ji dvě hodiny pečou v troubě, pochutnávajíce si, jak je šťavnatá. A naopak - nepohrdám lidmi, kteří v takovém případě řeknou "To jsem posral, je to přesušený". Samotnému se mi to dvakrát stalo - cenná zkušenost.

Na rozdíl od značného množství lidí jsem se naučil jídlo i pití ocenit. Nejsem someliér, ale poznám rozdíl mezi dobrým a výborným vínem. Stejně tak vím, že kupuji-li tohle maso, není to z rozmaru. Ale jak jsem psal výše - k dokonalosti šéfkuchařů mám pořád daleko, takže málo riskuji a můj gastronomický vývoj je tak pozvolnější a dlouhotrvalejší. Dále - na rozdíl od značného množství lidí mám chuť si s jídlem pohrát, připravit si ho a věnovat se mu. Uspěchaná doba, kdy čas potřebný k přípravě pokrmu "nesmí překročit 30 minut" si vybírá svou nepříjemnou daň i v tomto oboru. Ale není to jenom problém jednadvacátého století - už nástup komunismu, kdy začala feminizace pracovního procesu, se kuchyně v paneláku změnila v temnou kobku, kde není radno trávit mnoho času. Vůbec se nedivím, že mnoho lidí nechce vůbec vařit a raději se spokojí se stravou průměrnou, což si vynahradí jednou za čas v lepší restauraci. Naštěstí mne vaření baví.

Důvod založení blogu? Za těch osm let, co se učím vařit / vařím, mi prošlo rukama mnoho receptů, vylepšil jsem mnohé technologické postupy a zjistil, jakým směrem se vydat. Výsledkem tedy je mnoho chutných (a i několik nechutných) pokrmů, které jsme si se ženou oblíbili a mnohé z nich nepravidelně opakujeme, jelikož se jich nedokážeme nabažit. A to pozor - moje žena umí docela vařit, ale prostě jí to nebaví, nerada tím tráví čas, takže je to ve většině případů na mně. A vyhovuje mi to. Co je podstatné, že jsme za ten čas na mnoho dobrých receptů zapomněli nebo jsem znejistěl, jak se vlastně co dělá. Takže došlo k psaní receptů na papír. Následně došlo ke ztrátě papíru. Došlo tedy k lepení papírků na lednici. I ty opadaly. Takže jsem si řekl - hergot - budu si to psát na internet, kde to nejen neztratím, udržím si přehled a navíc si svým vytříbeným slohem zaznamenám případné potíže při zpracování, abych byl v dalším pokusu o uvaření téhož obeznámen s problematikou.

Takže - na tomto blogu budou v první řadě recepty na jídla, která se vaří u nás doma. Nebudou vždy zrovna originální - mnohé z nich jsem si našel na netu a když to dohledám, budu dávat odkazy na zdroj, kterým jsou další blogy o vaření (mezi mé oblíbené patří Šárčina škola vaření, Mlsná kočka, Zápisník pana Cuketky, Bistro Florentyna a El Souk). Je docela dobře možné, že sledováním právě zmíněných blogů se dostanete k mnohem lepším věcem, než budu psát já, což je v pořádku - já to fakt píšu hlavně pro nás, pro naše potěšení i potřebu - budu pokrmy nazývat převážně tak, jak je nazýváme doma. Určitě nevěnuji tolik času a kretivity do vaření, jako zmíněné blogy - musím taky někdy hrát a věnovat se rodině i nevařebně. Ale i tak je docela vysoká šance, že zde najdete nějaké novinky - mám na mysli zejména naše "tajné" rodinné recepty. To vše se budu snažit dokumentovat fotografií, ale hlavně laskavým popisem.

Dále se zde budou nepravidelně vyskytovat jakési "recenze" či komentáře k hospodám, restauracím nebo třeba k vínu. Do hospod chodím rád zejména na dobré pivo, ale i se rád nechám okouzlit jídlem. Logicky z toho vyplývá, že zde budu dělat neplacenou reklamu a to jak jednotlivým podnikům, tak třeba surovinám, ze kterých vařím. Je to nutné, ukázat prstem na konkrétní výrobek, abyste věděli mé doporučení, či alespoň v jakém stylu surovinu v obchodě vybrat. A pochopitelně - budu dělat někdy i negativní reklamu. Opakuji - nemám z toho žádný profit. Ale za flašku se můžeme dohodnout ;).

A jedna z posledních věcí, která se tady bude nepravidelně vyskytovat, jsou komentáře k různým gastronomickým událostem, postřehy a inspirace. Ano, patří mezi ně i komentáře ke kuchařským televizním show, které sice nejčastěji sleduji online, ale za to relativně pravidelně. Neodpustím si rýpanec do prodavače lyží, co se sere do kuchyně se svým vychlastaným kukučem a vyjadřováním klempíře, stejně tak si neodpustím ocitovat Zdeňka Pohlreicha, pokud plácne nějaké moudro, které mne inspirovalo (sudý počty nefungujou!), ale ať už Ital nebo kluk v akci - rád se na ně občas koukám a jsou pro mne také zdrojem mnohých postupů.

Forma blogu pak pro mne znamená, že se budu snažit psát zážitky čerstvé, "z minulého dne". Takže nečekejte, že to tady zahltím desítkami receptů, které jsem dělal za poslední měsíc. Ano, ta thajská polévka o víkendu byla kulervoucí, ale napíšu o ní až nyní, co jsem si založil tenhle blog. To samé arabské maso - nemám k tomu ani fotodokumentaci. Celkově si myslím, že počet článků na blogu bude poměrně vlažný, nečekejte nášup, jako v Deníku nespokojeného hráče, kde mám měsíčně 15-25 různě dlouhých příspěvků. Ale hojně komentujte, předaná zkušenost je potřeba, upozorněte mne na omyly a poraďte mi, jak být ještě lepší kuchař. Ono pohled na spokojeného strávníka - to je skoro tak dobré, jako pohled na protihráče, kterému jsem právě dal 10 hit combo v Tekkenovi.

Přeji příjemné čtení a snad i dobrou chuť!